Mgr. Lucie Dostálková je členkou Krajského kabinetu Český jazyk a literatura v Kraji Vysočina a učitelkou češtiny a dějepisu na nižším i vyšším stupni Gymnázia Chotěboř. Její představy o tom, jak by měla probíhat výuka a co by měla studentům přinášet, jsou velmi jasné. I to sdílí se svými kolegy v kabinetu.

Proč jste se přihlásila do kabinetu a jaká byla vaše očekávání?

V roce 2020 jsem se, spíše šťastnou náhodu a souhrou okolností, stala předsedkyní Oblastního kabinetu Český jazyk a literatura na Havlíčkobrodsku. Lákala mě možnost potkávat obdobně naladěné a pro svůj obor zapálené kolegy s chutí se dál vzdělávat. Za dva roky se mi podařilo dát dohromady ke třiceti češtinářům z různých typů škol našeho regionu. Ne všichni jsou samozřejmě stejně aktivní, ale s mnohými se potkáváme opakovaně na různých vzdělávacích akcích kabinetu, sdílíme tipy na aktuality z oboru, ale i na zajímavé akce, které se konají v našem okolí, ať už je to havlíčkobrodská Letní žurnalistická škola či akce pro pedagogy pořádané Krajskou knihovnou Vysočiny.

Co vám kabinety přinášejí?

Díky kabinetu jsem poznala několik inspirativních lidí z jiných škol, kteří přemýšlí o vzdělávání stejným způsobem jako já. To mi pomohlo v okamžicích, kdy jsem sama o sobě pochybovala. Ne vždy je všechno růžové a ne každá hodina se povede podle představ. V covidové době mi například síly dodala skupinová intervize, na které jsme sdíleli tipy, co se nám osvědčilo při on-line výuce češtiny. Ale hlavně také to, co se nám nepovedlo a nedaří. Bylo úlevné zjistit, že v tom plaveme všichni obdobně, že nejsme všichni učitelští supermani.

Jak vlastně funguje váš kabinet?

S některými členy kabinetu se vídáme pravidelně na skupinových intervizích či workshopech, dvakrát ročně se scházíme na oblastním kolokviu. Snažím se vždy předem vytipovat, jaké téma kolegy nejvíc „pálí“. Na jaře minulého roku jsem tak například na naše setkání pozvala dvě ukrajinské bohemistky, které na místních školách učily své krajany češtinu. Při neformálním setkání v nové havlíčkobrodské knihovně jsme se s nimi bavili o tom, jaké jsou rozdíly mezi češtinou, ukrajinštinou a ruštinou a co dělá ukrajinským dětem při studiu češtiny největší problémy.

Obzvláště se těším na následující kolokvium. Plánujeme, že jeho program bude vytvořen z příspěvků jednotlivých učitelů, např. kolegyně Štěpánka Fichtnetová z havlíčkobrodské ZŠ Wolkerova nám ukáže, jak propojuje hodiny češtiny s výtvarnou výchovou – a těšit se prý můžeme i na loutky vytvořené jejími žáky! Spousta členů našeho kabinetu má co nabídnout, např. Milan Pilař, učitel z brodské průmyslovky, pro nás na jaře uspořádal kolokvium o tom, jak on do svých hodin začleňuje mediální výchovu.

Hodně mě také těší, že se mi podařilo nalákat mnohé z členů svého kabinetu na akce, které pořádáme v rámci projektu MAP III – většinou se týkají rozvoje čtenářské gramotnosti, ale podnikáme společně i literární exkurze do okolí po stopách autorů spjatých s naším regionem. Rádi se tedy potkáváme i mimo akce NPI ČR.

Zúčastňujete se nebo se jinak podílíte na akcích SYPO? Pokud ano, jak a proč?

Akcí projektu SYPO se účastním pravidelně, využívám i nahrané volně přístupné webináře a on-line příručky. Sama jsem si vyzkoušela i lektorovat. Velmi mi vyhovuje formát skupinové intervize, který je hodně založen na výměně zkušeností jednotlivých účastníků.

Co do kabinetu přinášíte vy?

Myslím, že hlavně energii a zápal pro věc. Původně nejsem pedagog, vystudovala jsem bohemistiku a historii na filozofické fakultě. Ve školství však působím už 14 let. Nejdříve jsem v rámci doktorského studia vedla literární semináře pro bohemisty, poté jsem několik let učila češtinu pro cizince. Ještě před mateřskou dovolenou jsem zakotvila na Gymnáziu v Chotěboři, kde jsem se našla. Učím zde češtinu a dějepis na nižším i vyšším stupni. Na našem maloměstě organizuji různé akce rozvíjející čtenářství, ať už jsou to čtenářská setkání pro dospělé zaměřená na sdílení zážitků z četby, autorská čtení současných českých básníků či čtenářské dílničky pro předškolní a prvostupňové děti.

A pochopitelně mě hrozně baví učit a sdílet s kolegy nápady, jak to dělat co nejsmysluplněji. Ráda se také nechávám inspirovat jinými a třeba někoho v něčem inspiruji i já.

Jak se na vaši účast v kabinetech dívají kolegové ve škole nebo vedení školy?

Vedení školy mě v aktivitách podporuje, několik akcí kabinetu proběhlo i u nás na škole. Někteří z mých kolegů jsou pravidelnými účastníky akcí kabinetu.

Kde vidíte největší výzvy v rámci výuky vašeho předmětu?

Výzev je mnoho a většina z toho, co mě napadá, platí pro výuku všech předmětů. Nechat studenty méně memorovat a více zkoumat. Méně je řídit a dát jim možnost volby. Aktivizovat je, rozvíjet jejich kritické myšlení, čtenářskou a mediální gramotnost, schopnost zpracovávat a vyhodnocovat informace, kultivovaně se vyjadřovat a argumentovat. A skrze toto jim pomoci vyznat se v té džungli, kterou je svět, pomoci jim najít jejich silné stránky a místo v životě.

Mgr. Lucie Dostálková je členkou Krajského kabinetu Český jazyk a literatura v Kraji Vysočina a učitelkou češtiny a dějepisu na nižším i vyšším stupni Gymnázia Chotěboř.

Zpět

Co pro vás znamená pojem „začínající učitel“?

Momentálně náplň mého života. Od září jsem to totiž já – začala jsem učit na ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze český jazyk a literaturu. Tento nový životní stav s sebou přinesl a stále přináší plno nových a zajímavých zkušeností, úžasných zážitků, impulsů. Někdy také mnoho namáhavých rozhodnutí a situací, které zažívám poprvé a které mohou vyčerpat.

V čem podle vás potřebuje začínající učitel nejčastěji pomoc a podporu?

Podle mé zkušenosti v mnoha oblastech. Reálná praxe je přeci jen naprosto nový svět. I když si člověk někdy velice živě pamatuje svá léta na různých stupních škol, je plno věcí neznámých. Často jsou to technicko-administrativní záležitosti, které se ostříleným učitelům již přirozeně zdají samozřejmé, ale pro začínajícího učitele často představují vrchol neznáma. Září bylo plné otázek… Kde v nové škole najdu toalety? Do jaké třídy mám zamířit? Co se ode mě očekává při dohledu na chodbách? Další otazníky byly zase spojené s výukou. Na co jsou žáci na škole zvyklí? Jaké učebnice mají? Jak si rozložit hodnocení během roku, abych dala dost známek a měla je včas vzhledem ke čtvrtletí nebo pololetí? A samozřejmě jsem musela vstřebat také čistě provozně-organizační věci jako např. to, kde je jídelna, jak se zapisuje hodnocení a docházka do elektronické třídnice nebo jaký formulář vyplnit po suplované hodině. Rada „zeptej se, když nebudeš vědět“ nestačí. Je spousta věcí, o kterých začínající učitel ani neví, a nemůže se tedy zeptat.

Jaké jste měla pocity, když jste poprvé přišla do vaší školy?

Začínající učitel, stejně jako jakýkoliv jiný zkušený, ale nový učitel na škole, přijde do více méně neznámého prostředí. Já jsem měla výhodu v tom, že jsem na svém nynějším působišti absolvovala povinnou souvislou praxi během vysokoškolského studia pod vedením pana zástupce, takže pro mě budova nebyla úplným bludištěm. Navíc znám několik dalších učitelů, kteří na škole učí, již ze svých studentských let. Tento fakt mi při vstupu do nové etapy života velice pomohl. U všech nových kolegů jsem se setkala s velice příjemným přijetím a ochotou pomoci a podpořit mě, za což jsem obrovsky vděčná. Díky takovému přístupu je pro mě vstup do nového kolektivu i práce snadnější. Dobře se cítím i v komunikaci a spolupráci s asistenty žáků. Stejně tak jsem se setkala s milým přístupem ze strany nepedagogických zaměstnanců školy.

Jak se k vám chovají žáci? Myslíte, že rozlišují mezi novým a zkušeným učitelem?

Po třech měsících ve škole mám pocit, že i žáci mě přijali dobře, do hodin se všemi se těším. Učím dvě šesté třídy – pro ty jsme na 2. stupni noví všichni, takže tam, domnívám se, nijak nehrálo roli, že jsem nová zrovna já. U osmé třídy jsme si, troufám si říci, navzájem velice dobře tzv. sedli. I podle zpětné vazby od žáků směrem k sobě cítím, že jsme začali kvalitně.

Co podle vás může začínající učitel přinést škole?

Myslím, že může přinést nový pohled na řadu věcí, které zkušení kolegové nevnímají. Svými otázkami může dát podnět pro promyšlení postupů, které už jsou zažité, a i zkušenější učitel by je třeba rád změnil.

Zúčastnila jste se kurzů, které projekt SYPO pořádá pro začínající a uvádějící učitele a vedení škol a které se týkají podpory začínajícího učitele v adaptačním období. Jak kurzy hodnotíte?

Po podzimní části kurzu musím říct, že je pro mě zajímavý hlavně v tom, že se můžu potkat a sdílet své pocity s ostatními začínajícími učiteli. Je příjemné vědět, že v tom člověk není sám. Také si urovnávám informace o tom, v čem může začínající učitel tápat a jak tu případnou nejistotu řešit. Na jaře mě čekají ještě workshopy. Díky kurzu získávám představu o adaptačním období i o tom, jak ho co nejlépe zvládnout.

Daniela Čechová v současné době učí na ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze a dokončuje studium oboru český jazyk a literatura a základy společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Dva roky vedla Studentský spolek Agora, který na zmíněné fakultě působí. Působí jako akademická senátorka ve fakultním i univerzitním akademickém senátu.

V čem spatřujete přínosy projektu SYPO a proč jste se vy osobně rozhodl do projektu zapojit? 

Projekt SYPO si klade za cíl výrazně podpořit ucelenost systému profesního rozvoje učitelů a ředitelů škol, což považuji za velmi potřebné. Oceňuji, že projekt je dostatečně ambiciózní, míří na relevantní skupiny lidí ve školství, snaží se pracovat náročnými, ale potenciálně velmi účinnými metodami, a také pojímá věci v provázanostech a s ohledem na širší rámec podpory dalšího vzdělávání učitelů a vedoucích pracovníků škol. Důležité také je, že projekt „nestaví na zelené louce“ – přináší sice mnoho nových příležitostí, ale některé postupy, jako třeba metodické kabinety, se opírají o dobré, ale trochu pozapomenuté zkušenosti z minulosti. Z těchto důvodů, a také proto, že mám s NIDV dlouhodobě velmi dobré zkušenosti z řady společných aktivity, jsem se do projektu rád zapojil.   

Jaká máte očekávání? Jak by mohl projekt SYPO ovlivnit budoucnost českého školství? 

Očekávám, že se podaří naplnit hlavní cíle a tím podpořit kvalitu práce škol. Myslím, že projekt SYPO může pomoci ustavit, posílit či „jen“ znovuobnovit účinné platformy a procesy podpory dalšího vzdělávání učitelů i vedoucích pracovníků škol, a to na různých úrovních systému, v různých fázích jejich profesní dráhy, s reálným ohledem na jejich potřeby a možnosti.  

Jaká oblast projektu je vám osobně nejbližší?  

Řadu let se zabývám řízením škol, a proto mě velmi zajímá modul vážící se k ředitelům škol – tedy stálá konference ředitelů a vše, co je s ní spojeno. Blízká je mi ale také řada dalších aktivit, ať již jde o široké spektrum využívání kolegiálních forem podpory napříč systémem, ony již zmíněné metodické kabinety, nebo například relativně komplexní podpora začínajících učitelů.  

Je na čase, že tady takový projekt je. Naši učitelé i ředitelé potřebují rozumnou a účinnou podporu a tento projekt je jednou z dobrých šancí, jak jim v tomto směru lépe vyjít vstříc. Podpora se přitom samozřejmě netýká jen těch, kteří jsou na začátku profesní dráhy či se momentálně nacházejí v nějaké krizi…  Podporu bychom měli chápat jako přirozenou potřebu i těch mnoha dobrých, ba vynikajících učitelů – z dlouhodobého hlediska je nemyslitelné předpokládat, že se bez ní obejdou. Podpora by tak měla být přirozenou součástí práce každého profesionála. A když se podaří najít a dlouhodobě udržet při životě ty vhodné způsoby, jak učitelům a ředitelům škol práci neztěžovat, ale naopak jim pomáhat ji zlepšovat, bude to ku prospěchu kvality školního vzdělávání a výchovy. A o to jde samozřejmě především. 

Prof. PhDr. Milan Pol, CSc. je od roku 2014 děkanem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, je profesorem pedagogiky na Ústavu pedagogických věd FF MU, předsedou oborové rady doktorského studia Pedagogiky na FF MU a členem oborových rad na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je šéfredaktorem časopisu Studia paedagogica (Scopus), členem redakcí řady dalších časopisů u nás a v zahraničí. V roce 2016 mu byla udělena medaile České školní inspekce Za zásluhy o rozvoj kvality vzdělávání.  Ve své pedagogické činnosti se především zaměřuje na řízení ve vzdělávání a na pedagogickou evaluaci. Výzkumně a rozvojově se zabývá řadou témat, například kulturou školy, správou škol a školství, profesní drahou vedoucích pracovníků škol, organizačním učením ve školách, síťováním, zajišťováním kvality ve vzdělávání apod. V těchto oblastech publikoval řadu textů knižních, časopiseckých i jiných, u nás i v zahraničí.    V projektu SYPO působí jako předseda odborné rady, která je tvořena nezávislými experty z praxe a plní roli interní oponentní skupiny. Mezi její hlavní úkoly patří vyjadřovat se průběžně ke stavu jednotlivých výstupů projektu a posuzovat jejich kvalitu.