Mj. učím češtinu ve 4. ročníku na Obchodní akademii v Jablonci nad Nisou. V období bezprostředně po uzavření škol jsme měli jistou výhodu v tom, že jsme jako škola již disponovali Office 365, tudíž distanční výuka v prostředí MS Teams byla přirozenou volbou (nikoli však jedinou). Díky energii a vzájemné kolegiální podpoře jsme překonali počáteční nejistotu a shodli se, že tuto platformu budeme využívat i nadále, po návratu do školy.
Postupně jsem si ale začala uvědomovat, kolik času v rámci výuky na dálku středoškoláci denně tráví před počítačovou obrazovkou či displejem chytrého telefonu, ať už se jedná o online meety, testy, nebo plnění úkolů prostřednictvím některé z online výukových platforem. Proč však procvičovat obrazné básnické prostředky při analýze uměleckého textu na obrazovce, proč opakovat druhy rýmu prostřednictvím White Boardu? Když je možné ponořit se do světa literární komunikace prožitkem, při tvorbě textu vlastního. Když můžeme propojit čtenářskou zkušenost z četby děl k maturitě s vnímáním jarní přírody.
Uvedu zde proto příklad jedné konkrétní „odlehčovací“ outdoorové aktivity, která je dokladem toho, že i tvořivé činnosti mohou být vhodnou cestou k pochopní povahy literatury. Maturanti měli vyrazit do přírody, rozhlížet se a vnímat. Vyfotit, co je zaujme, a a) ztvárnit to v podobě krátké básně, nebo reflexivního textu, v němž zachytí spojitost mezi tím, co vyfotili, a některým z děl ze svého maturitního seznamu četby.
Mým cílem není vychovávat budoucí nositele Magnesie Litery, chtěla jsem pouze žákům v době online výuky umožnit podívat se na svět (ten okolní, literární i jejich vnitřní) trochu jinýma očima. Sami posuďte, jak se to některým podařilo:
Bílé kameny (Petr a Lucie)
Byla jsem na výletě na Sloních skalách, jinak řečeno Bílých kamenech. Když jsem šplhala nahoru, uvědomila jsem si, že příroda je fantastická. A obyčejné kameny vlastně neobyčejné. Drží pohromadě několik tisíc let… Soudržně, ne jako lidé. Nebýt lidí a lidské nenávisti, obklopovalo by nás možná více kamenů. Ne jen malé kamínky.
Vzpomněla jsem si na bombardování Paříže z Petra a Lucie. Nebýt ho, hmota kamene jednoho kostela byl zůstala neporušená. Kameny se pojí s dobrým, ale i špatným. Jako my. Po některých chodíme s úsměvem, kdežto jiný zabil dva nevinné lidi. Kámen může lidi spojit, ale jiné zase rozdělit. Různé kameny, různé vzpomínky, různé následky…
příroda
černající obloha
ještě krvavá
za nové lepší zítřky
dneska umírá
matička Země
o nás se postará
tak klidně zavři
svá očka ospalá
v duši klid
v uších šum stromů
kompas v tvém srdci
vždy dovede tě domů
Autorka: Mgr. Michaela Kotenová, vyučující na VOŠMO a OA Jablonec nad Nisou, odborná asistentka na Katedře českého jazyka a literatury TU v Liberci a předsedkyně krajského metodického kabinetu Český jazyk a literatura v Libereckém kraji